Skolióza je definována jako stranové zakřivení páteře ve všech třech rovinách. U několika pacientů je možno základní příčinu skoliózy stanovit, avšak ve většině případů je příčina diagnostikované skoliózy neznámá a tento typ je tedy označován jako idiopatický. Na základě pozorování tří odlišných vrcholů nástupu byla idiopatická skolióza rozdělena do tří skupin: infantilní (do věku 3 let), juvenilní (5-8 let) a adolescentní (od 10-ti let do dokončení růstu), která tvoří více než 80% všech idiopatických skolióz. Skoliózu můžeme členit dle etiologie, věku počáteční manifestace, směru, lokalizace a velikosti. Její prevalence v obecné populaci je 2 – 3%, přičemž častěji se s ní setkáváme u žen v poměru 6:1. Standardní postup pro diagnózu a hodnocení progrese je metoda rentgenových měření, kterou vypracoval Cobb.
 

Péči o toto onemocnění odborníci rozdělují do tří úrovní. První úroveň léčby představuje pozorování určené pro dospívající pacienty s mírnou formou skoliózy nebo pro dospělé, jejichž stav je stabilizovaný a úhel zakřivení nepřekračuje 40 – 45 stupňů. V rámci této úrovně jsou pacienti průběžně sledováni a je jim indikována fyzioterapie. Druhou cestou léčby je korzetoterapie, která je určená především pro děti v růstovém období, jejichž zakřivení je v rozsahu 25 – 45 stupňů. Úlohou korzetu je zabránit progresi křivky. Pacienti, jejichž stranové zakřivení páteře přesahuje 50 stupňů, jsou indikováni k operaci, která by měla křivky upravit a též působit jako prevence další progrese (Scoliosis research society, Dickman, 2006).
 

Konzervativní terapie skolióz
 

Cílem rehabilitace u skoliózy je udržení funkce a odstranění symptomů v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu, konkrétně zabránit progresi patologické křivky pomocí korekce deformity trupu a předcházet negativním dopadům na kvalitu života pacienta.

Standardní postupy při léčení skoliózy zahrnují autokorekci ve 3 rovinách, nácvik všedních denních činností, stabilizaci a korekci postury a edukaci pacienta. Můžeme se setkat s různými speciálními rehabilitačními postupy, které mají své zásady. Terapie skoliózy by měla mít multidisciplinární charakter, který obvykle zahrnuje lékaře, fyzioterapeuta a ortotika, jelikož izolovaná terapie často nevede k požadovaným výsledkům. Lze říci, že při léčbě skoliózy stejně jako při léčbě jiného onemocnění, žádná terapeutická metoda není samospasitelná a účinná ve všech případech. Proto se snažíme jednotlivé přístupy kombinovat a aplikovat na konkrétního pacienta.

V rámci fyzioterapie je výběr cíleného fyzioterapeutického postupu odvozen od kineziologického rozboru. Na základě individuálních objektivních a subjektivních obtíží, věku pacienta, jeho schopnosti spolupráce a často také spolupráce rodičů by měla být zvoleny metody, jejichž prostřednictvím dojde k cílenému formativnímu vlivu svalové funkce na kostní vývoj. Techniky by dle Koláře měly cíleně aktivovat autochtonní muskulaturu (nejhlubší vrstvu zádových svalů), která ovlivňuje postavení jednotlivých segmentů, dále by měly ovlivnit poruchu spolupráce a nedostatečnou diferenciaci svalové funkce a nastolit správné dechové funkce s fyziologickým nastavením pánve. Cvičení by se měla provádět v trakci a měla by být doplňována mobilizačními technikami.

Mezi nejčastěji užívané techniky patří Dynamická neuromuskulární stabilizace dle Koláře, Senzomotorická stimulace, Klappovo lezení, metoda dle Schrothové, Vojtova metoda, jóga a další. Vhodným doplňkovým cvičením pro děti a dospívající se skoliózou je např. tělesná výchova ve škole, Karate, Taek-wondo, Aikido, Tai-chi, Joga, Kung-fu apod. Aktivní život a sport u dětí prokazatelně eliminuje další rozvoj skoliózy. Proto by těmto dětem neměla být školní tělesná výchova zakazována.
 

Korzetoterapie

Dále se odborníci přiklánějí ke korzetoterapii, která má dle jejich názoru příznivější perspektivu pro prevenci případných respiračních poruch, u muskuloskeletálních a neurologických syndromů bederní páteře v dospělosti. Korzet působí na páteř trakčně a případně i laterálně, avšak korzetem na páteř nemůžeme působit přímo. Pro korzetoterapii je také nezbytné dostatečné svalové napětí, jinak je léčba korzetem bezvýznamná. Byla zjištěna vyšší efektivita léčby korzetoterapie v kombinaci s rehabilitací, dále bylo zjištěno, že v době růstu lze juvenilní křivku tímto mechanickým působením i zmenšit. Korzetoterapie je vhodná mimo nápravu biomechanických požadavků také ke smyslové stimulaci, která může vést k uvědomění si špatného postavení těla.

Terapeuticky lze ovlivnit pouze některé z příznaků idiopatické skoliózy, nelze však ovlivnit její příčinu. Důležitá jsou především včasná opatření a dále pak individuální přístup ke každému pacientovi. Terapie by měla vycházet z důkladného vyšetření a teprve na základě zjištěných poruch a obtíží stanovit terapeutický plán.